Zivot po konci dejin

Life After the End of History – Život po konci dějin

By Ross Douthat

For most of the last century, the West faced real enemies: totalitarian, aggressive, armed to the teeth. Between 1918 and 1989, it was possible to believe that liberal democracy was a parenthesis in history, destined to be undone by revolution, ground under by jackboots, or burned like chaff in the fire of the atom bomb.

Po větší část minulého století měl Západ opradové nepřátele: totalitární, agresivní a ozbrojené po zuby. Během let 1918 až 1989 bylo možné věřit, že liberální demokracie je pouze odbočením v historii, s osudem být překonána revolucí, zašlapána vojenkými bagančaty či splálena jako odpad v žáru atomových bomb.

Twenty years ago today, this threat disappeared. An East German functionary named Günther Schabowski threw open his country's border crossings, and by nightfall the youth of Germany were dancing atop the Berlin Wall, taking hammers to its graffiti-scarred facade. It was Nov. 9, 1989. The cold war was finished.

Pravě před dvaceti lety tato obava zmizela. Funkcionář východního Německa jmenem Gunther Schabowski otevřel hranice své země a v noci již mládež Německa tančila na berlínské zdi a kladivy rozbíjela její desivou, graffity pokrytou fasádu. Bylo 9. listopadu 1989. Studená válka skončila.

There will be speeches and celebrations to mark this anniversary, but not as many as the day deserves. (Barack Obama couldn't even fit a visit to Berlin into his schedule.) By rights, the Ninth of November should be a holiday across the Western world, celebrated with the kind of pomp and spectacle reserved for our own Independence Day.

Budou projevy a oslavy tohoto výročí, avšak nebude jich tolik, kolik by si jich tento den zasluhoval (Barack Obama nemohl pro návštěvu Berlína dokonce nalézt čas ve svém programu). A přitom 9. listopad by měl být svátkem napříč západním světem, oslavovaným s podobnou pompou, jaká je reservovaná pro náš vlastní Den nezávislosti.

Never has liberation come to so many people all at once — to Eastern Europe's millions, released from decades of bondage; to the world, freed from the shadow of nuclear Armageddon; and to the democratic West, victorious after a century of ideological struggle.

Nikdy nepřišlo osvobození pro tolik lidí najednou –pro milióny východních Evropanů, uvolněných z pout, ve kterých byli po desetiletí a pro celý svět, osvobozený ze stínu atomového Armageddonu a pro demokratický Západ, vítězící ve stoletém ideologickém zápase.

Never has so great a revolution been accomplished so swiftly and so peacefully, by ordinary men and women rather than utopians with guns.

Nikdy nebyla velká revoluce provedena tak rychle a tak mírumilovně a navíc obyčejnými lidmi místo utopistických revolucionářů se zbraněmi.

Twenty years later, we still haven't come to terms with the scope of our deliverance. Francis Fukuyama famously described the post-Communist era as "the end of history." By this, he didn't mean the end of events — wars and famines, financial panics and terrorist bombings. He meant the disappearance of any enduring, existential threat to liberal democracy and free-market capitalism.

O dvacet let později si pořád neuvědomujeme rozsah toho, čeho jsme dosáhli. Francis Fukuyama slavně popsal tuto post-komunistickou éru jako "konec dějin". Tím nemyslel úplný konec událostí jako jsou války a hladomory, finanční paniky a teroristické bombardování. Myslel tím zmizení jakéhokoliv trvajícího existenčního ohrožení pro liberální demokracii a kapitalismus svobodného trhu.

This thesis has been much contested, but it holds up remarkably well. Even 9/11 didn't undo the work of '89. Osama bin Laden is no Hitler, and Islamism isn't in the same league as the last century's totalitarianisms. Marxism and fascism seduced the West's elite; Islamic radicalism seduces men like the Fort Hood shooter. Our enemies resort to terrorism because they're weak, and because we're so astonishingly strong.

Tato téze byla mnohokrát prověřována, ale stále drží pozoruhodně dobře. Dokonce ani 9/11 nezničilo výsledky roku 1989. Osama bin Ladin není Hitler a islamismus není ve stejné lize jako totalitarismus minulého století. Marxismus a fašismus svedly západní elity; islámský radikalismus svádí muže jako je střelec z Fort Hood. Naši nepřátelé se uchylují k terorismu, protože jsou slabí a protože my jsme tak úžasně silní.

Yet nobody seems quite willing to believe it. Instead, we keep returning to the idea that liberal society is just as vulnerable as it was before the Berlin Wall came down.

Dosud však tomu, zdá se, nikdo nechce věřit. Místo toho, se pořád vracíme k idee, že liberální společnost je právě tak zranitelná, jako byla před stržením Berlínské zdi.

On the right, pundits and politicians have cultivated a persistent cold-war-style alarmism about our foreign enemies — Vladimir Putin one week, Hugo Chavez the next, Kim Jong-il the week after that.

Napravo, ideologové a politici stále kultivují přetrvající strach ve stylu studené války z našich zahraničních nepřátel – jeden týden z Vladimíra Putina, další týden z Hugo Chaveze a hned poté z Kim Jong-ila.

On the left, there's an enduring fascination with the pseudo-Marxist vision of global capitalism as an enormous Ponzi scheme, destined to be undone by peak oil, climate change, or the next financial bubble.

Nalevo, naproti tomu existuje vytrvalá fascinace pseudo-Marxistickou vizí globálního kapitalismu jako rozsáhlého Ponzi schématu (v Čechach známé jako systém Letadlo), předurčeného ke zničení vysokou cenou ropy, změnou klimatu či další finanční bublinou.

Meanwhile, our domestic politics are shot through with antitotalitarian obsessions, even as real totalitarianism recedes in history's rear-view mirror. Plenty of liberals were convinced that a vote for George W. Bush was a vote for theoc racy or fascism. Too many conservatives are persuaded that Barack Obama's liberalism is a step removed from Leninism.

Mezitím naši domácí politici jsou natrvalo poznamenáni antitotalitářskou obscesí, dokonce ikdyž realný totalitarismus se zmenšuje ve zpětném zrcátku historie. Mnoho liberálů bylo přesvědčeno, že hlas pro George W. Bushe byl hlasem pro theokracii nebo fašismus. Příliš mnoho konservativců je naopak přesvědčeno, že liberalismus Baracka Obamy je pouze krok od leninismu.

These paranoias suggest a civilization that's afraid to reckon with its own apparent permanence. The end of history has its share of discontents — anomie, corruption, "The Real Housewives of New Jersey." And it may be that the only thing more frightening than the possibility of annihilation is the possibility that our society could coast on forever as it is — like a Rome without an Attila to sack its palaces, or a Nineveh without Yahweh to pass judgment on its crimes.

Tyto paranoi ukazují na civilizaci, která se obává počítat se svou vlastní zjevnou permanencí. Konec dějin má i svůj vlastní díl bezobsažnosti – bezprávnost, korupci a "realné hospodyně z New Jersey". A může existovat pouze jedinná obava, která je ještě děsivější než možnost vlastního zničení, a tou je možnost, že by naše společnost mohla navždy existovat beze změny současného stavu- tedy jakoby Řím bez Attily mohl zbořit své paláce či jako Nineveh bez Yahveha odsoudit své zločiny.

Humankind fears judgment, of course. But we depend on it as well. The possibility of dissolution lends a moral shape to history: we want our empires to fall as well as rise, and we expect decadence to be rewarded with destruction.

Lidský rod se samozřejmě obává soudu. Ale je na něm právě tak závislý. Možnost rozpadu propůjčuje morální apel dějinám; my chceme, aby naše říše upadaly stejně jako vzkvétaly a očekáváme, že dekadence bude oceněna destrukcí.

Not that we want to experience this destruction ourselves. But we want it to be at least a possibility — as a spur to virtue, and as a punishment for sin.

Ne snad, že bychom chtěli sami zažít tuto destrukci. Ale chceme ji, přinejmenším jako možnost, – jako ostruhu pro naši morálku, jako potrestání za naše hříchy.

This was how the Soviet threat often played on the home front. Remove the stain of segregation, liberals argued in the 50s, or the Communists will win the world. Repent of your hedonism and pacifism, neoconservatives urged Americans in the 70s, or the West will go the way of Finland.

Tak byla sovětská hrozba často používana na domácí frontě. "Odstraň skvrnu segregace", liberálové žádali v 50-tých letech, "nebo koministé získají tento svět". "Zbav se hříchu svého hedonismu a pacifismu", neokonservativci žádali Američany v 70-tých letech, "nebo Západ půjde cestou Finska".

Neither group wanted the United States to lose the cold war. But they wanted to inhabit a world where America could lose, and pass into history, if we failed to live up to our ideals.

Žádná z těchto skupin nechtěla, aby USA ztratily studenou válku. Ale chtěli zamezit světu, kde by mohla Amerika prohrát a zmizet tak natrvalo v propadlišti dějin, pakliže bychom nedokázali žít podle našich ideálů.

This could be why we don't celebrate the anniversary of 1989 quite as intensely as we should. Maybe we miss living with the possibility of real defeat. Maybe we sense, as we hunt for the next great existential threat, that even the end of history needs to have an end. ■

To by mohlo vysvětlovat, proč vlastně neslavíme výročí roku 1989 tak intenzívně, jak bychom mohli. Možná nám chybí život s možností skutečné porážky. Možná cítíme, jak hledáme svůj další velký existenční strach, že dokonce i ten samotný konec dějin musí mít nějaký svůj konec. ■